příběh 0.7 -Fotografie

25. září 2008 v 12:06 | Milu |  PŘÍBĚHY
Kolik vzpomínek skrývá jediná fotografie?" ptáš se….

"Budu ti tedy vyprávět…" Sedla sis mi na klín a do ručky vzala černobílý kus papíru. Zvedla jsi ho k mým očím a prstíkem s nehtem namalovaným na růžovo jsi ukázala na dívku v bílých šatečkách se stuhou ve vlasech. "Kdo to je?" Ptáš se……."Víš, holčičko, to jsem já, když jsem byla malá. Byl to můj první školní den." Zasnila jsem se a viděla mámu, jak mi váže do vlasů tu stuhu. Cítila jsem ty slané slzičky na tváři. Ten stejný strach z neznámého. Tu radost, s jakou jsem poprvé vešla do svojí třídy a tu úlevu, když jsem zjistila, že tam jsou i moji přátelé…….. "I tvoje maminka měla ve vlasech bílou mašli, když šla poprvé do školy." Usmála jsem se, ale v tom úsměvu bylo víc bolesti a smutku než radosti.
"A tady?" Vytrhlo mě ze zamyšlení. Tvoje dětská ruka svírala obrázek. Něco se mi zadrhlo v krku. Ti dva mladí lidé na té fotografii se tenkrát tolik milovali. "To je moje první láska, víš broučku." Slzy stékaly jedna za druhou po mojí tváři. Nikdy jsem na něho nezapomněla. Navždy má své místo v mém srdci. Vzpomínám na ty roztomilé dolíčky ve tvářích, na rozcuchané vlásky a na jeho úsměv. Na jeho doteky, které byly zprvu nesmělé a poté to byly již doteky plné vášně. Ano jeho jsem nikdy nepřestala milovat……"Proč máš tady tak velké bříško?" ptáš se……"V tom bříšku byla tvoje maminka, než se narodila." U srdce mě bodne ostrý nůž. A něco ve mně se vzpírá a chce křičet. Proč si bůh bere ty, kteří si to nezaslouží? Proč si vzal mou dceru a ne mě? Nemůžu se ptát, já vím. Nikdo mi neodpoví. Nadechnu se a raději se snažím soustředit a nevzpomínat.
"Proč už tu maminka není?" ptáš se……"Maminka byla jako andílek. Víš? Ona byla moc hodná a krásná a proto jí chtěl mít bůh u sebe. Víš?" Nechápavě se na mě díváš a vidím, jak se na tvojí dětské tvářičce objeví první slzička. Tvoje malá dětská brada se klepe, ale přesto se snažíš pláč zadržet. Jak jsi statečná, holčičko moje. Pomyslím si a sevřu tě v náručí. "Víš, maminka bude pořád s tebou a nikdy tě nenechá samotnou." Vytrhla si se z mojí náruče a utíkala pryč. Nevěděla jsem kam, ale ty jsi mi to vysvětlila v zápětí. Přiběhla jsi a v ruce držela bílou stuhu. Podívala ses na mě těma modrýma očima plnýma slz a já v nich viděla tvou mámu. "Uvaž mi ji, babičko, chci být jako maminka a taky jako ty, když si byla malá, aby mě maminka poznala, víš." Hlásek se ti třásl, když si mi podávala ten proužek bílé látky a já ti ho opatrně vplétala do vlasů. Nechtěla jsem plakat. Nešlo to. "Neboj, maminka tě vždycky pozná, broučku……""A jak mě maminka pozná, až budu velká?" Zadívala si se na mě očima plnýma zoufalství."Ty můj malý andílku. Maminka tě vždycky pozná." Dívala jsem se na tebe a doufala, že na svou mámu nikdy nezapomeneš.
………………………………………………………………………………………………….U černé rakve pokryté bílými růžemi stojí mladá dívka. V ruce svírá pár fotek. Dívá se, jak z mraků vychází slunce. V jejích kaštanově hnědých vlasech září bílá stuha. Prohlíží fotky plné úsměvů a tiše zašeptá: "To aby jste mě poznaly……." Fotky schovala do kabelky a naposled se zadívala na černou rakev. Vzhlédla k nebi a usmála se. Poslala někam vzhůru vzdušný polibek a její oči říkaly…. "Nikdy nezapomenu!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama